Odstřelovačův boj

Britský elitní odstřelovač George Smith měl v Ulsteru na mušce teroristy z IRA. Zde je jeho příběh.

Naše mise vůbec nepřipomínala Hollywood, nic jako Tom Berenger ve filmu Sniper. Jeli jsme územím teroristů z IRA v tranzitní dodávce. Za řidičem oblečeným v civilních šatech byla natažena chatrná deka tak, aby nikdo neviděl dozadu, kde sedělo šest po zuby ozbrojených mužů s maskovacím vybavením a začerněnými tvářemi. Ozvalo se pár vtipů, někdo se pokoušel na chvíli usnout, ale pak se všichni ponořili do vlastního nitra. I ten nejdrsnější voják na světě je v jedoucí dodávce úplně bezmocný. Na území teroristů jsme mohli být každou chvíli rozmetáni výbuchem pozemní miny, kterou IRA nachystala někam pod vozovku, nebo protitankovou střelou, napálenou přímo do nás, kdykoli auto zastavilo na křižovatce. Nenašli by z nás ani tolik kostí, aby se vešly do pytlíku od bonbónů. Chvíli jsem snil o nádherné blondýnce, kterou jsem ráno zahlédl v metru, ale pak se mé myšlenky stočili k „odstřelu“. Věděl jsem, jak naše cílová oblast vypadá, protože jsem si prostudoval letecké fotografie a poznamenal možné úkryty, ze kterých by byl dobrý výhled. Měl jsem ty obrázky v hlavě a procházel jsem si plánek místa, které jsme měli hlídat. Cílem je parkoviště u hospody, kde se scházejí členové tzv. prozatímního křídla IRA. Budeme tam ležet v úkrytu a číhat na teroristy, kteří před pár týdny zabili několik našich chlapců v Crossmaglenu. Ta hospoda je ale za hranicemi Irské republiky, takže nesmíme zahájit palbu jako první. Všichni členové našeho týmu – čtyři odstřelovači a obsluha těžkého kulometu – budeme tu hospodu hlídat šest dní. Místo, kde máme být vysazeni, leží pár kilometrů od ní. Pak najednou řidič zhasl světla a s vypnutým motorem zastavil. Vyskákali jsme ven a rychle se skulili ze silnice do příkopu. Trvalo nám celé hodiny, než jsme se přes louky a lesy dostali k místu, kde jsme měli patrolovat. Smysly se vám v takových situacích neuvěřitelně zbystří. Ještě před rozedněním jsme došli k úkrytu – příkopu za kamennou zdína kopci, odkud bylo dobře vidět na parkoviště. Po dvou jsme se schovali pod nepromokavé kryty a zamaskovali jsme se všemožným přírodním materiálem, jaký jsme jen našli. Pod pláštěnkami budeme muset zůstat ležet celých šest dní.

Prohrabal jsem v kamenné zdi mezírku, tak že jsme teď mohli sledovat parkoviště bez toho, abychom vystrkovali hlavu přes zeď, a riskovali tak, že nás někdo zmerčí. Pak jsem přiložil k očím dalekohled a spatřil, jak z hospody vychází nějaký chlapík. Byl už den, takže jsme ho měli jako na dlani. Optika zvětšila jeho tvář, že jsem mu skoro viděl do nosních dírek. Z chlastu byl celý rudý, oči skleněné, cestou k autu se potácel a šmátral v kapsách po klíčích. Nastavil jsem uši, abych slyšel našeho velícího důstojníka Boba, který určoval totožnost potencionálních cílů. Jak se chlápek soukal za volant auta, Bob mlčel. ,,Ty máš ale štěstí, zmetku,“ Smál jsem se v duchu. „Kdybys věděl, že tě mám právě na mušce, nadělal by sis do kalhot.“ Pak jsem si ale povzdechl: kolik jen podělanejch hodin tady ještě budeme muset čekat, než z hospody vyjde ten pravý?

Na číhané musíte být obrněni neuvěřitelnou trpělivostí. Nemyjete se ani neholíte, jíte jenom párky a fazole z konzervy. Hltal jsem tu baštu studenou, protože kouř z vařiče by nás mohl prozradit, a když to ze mě vylezlo druhou stranou, balil jsem to do igeliťáku. Močil jsem do plastových lahví. Pravidlo číslo jedna totiž zní: Nikdy nezanechat žádnou stopu. To znamená, že při opouštění úkrytu s sebou berete úplně všechno – hovna, chcanky, prázdné nábojnice – všechno nacpané v černém pytli na odpadky. Pracovali jsme ve dvojicích. Vždycky tři hodiny na hlídce, pak se najíst a pár hodin prospat, a zase zpátky na hlídku. Zářijové počasí nebylo tak hrozné, ale bez spacího pytle hodně vymrznete. Jinak to nejde. Když je vám totiž zima, udržíte se snadněji bdělý. Odtřelovačem nemůže být každý. Tohle povolání vyžaduje speciální typ člověka. Musíte být velice trpěliví, a pokud možno trpaslík, abyste se vešli do jakéhokoli úkrytu. Celé dny ležíte bez pohybu a snažíte se splynout s okolím. Před slídivýma očima vás chrání „hejkal“, speciální maskovací oděv s třásněmi, připomínající lesní strašidlo. Během toho dlouhého a vypjatého číhání na teroristy z IRA jsem přemítal, k čemu se to vlastně chystám. „Proboha, vždyť ten, koho tu vyhlížím, abych ho zabil, je něčí otec, něčí bratr, syn nějaké matky,“ říkal jsem si. Jenom absolutní šílenec by na něco takového nemyslel. Jako profesionál jsem ale věděl, že mi to v žádném případě nezabrání vykonat mou práci.. Učili mě, že jediný dobře vycvičený snajper dokáže demoralizovat a ohrozit akceschopnost celých jednotek. nikdo neví, kdy a kde udeřím. Jsem chirurg války – zatímco pěšák prý potřebuje na zabití jednoho protivníka dvě stě tisíc výstřelů, mně musí k eliminaci cíle stačit průměrně 1,3 rány. Učili mě, že nesmím střílet po civilistech, pokud ovšem nejde o teroristy. Dnes je volba jasná. Pokud budu mít štěstí, objeví se před záměrným křížem mého dalekohledu pohlaváři IRA.

Druhý den zastavilo na parkovišti aut a Bob najisto rozpoznal totožnost jednoho z našich potenciálních terčů. Moje hlídka zrovna skončila a zalézal jsem do spacího pytle, ale musel jsem se doplazit zpátky a sáhnout po pušce. A pak se to stalo. Někdo nás musel prozradit, protože jsme se z ničehonic ocitli v křížové palbě. začalo peklo. Vybral jsem okno auta a střelil do hlavy, kterou jsem zahlédl. Když jsem vypálil prvních pár ran, jakékoliv pochybnosti o mém povolání zmizely. Najednou jsem prostě byl v tom. Tady v Severním Irsku, kde teroristé unikají trestům za své zbabělé pumové útoky proti nevinným civilistům, se snadno změníte v nelítostnou bohyni pomsty. Odstřelovač nesmí svůj cíl jen zranit. Musí jej naprosto odrovnat. Než jsem si to stačil uvědomit, napálil jsem do okýnka auta skoro čtyřicet ran. To už je něco pro zbraň se zásobníkem na deset nábojů. Třikrát dobíjíme. Ani ostatní hoši včetně kulometčíka se nedali zahanbit. Nabít. Zmáčknout spošť. Rána. Přitáhnout závěr pušky zpět. Pochytat do ruky prázdné nábojnice a strčit do kapsy. Nabít. Zmáčknout spoušť. Rána… Jsme sice vojáci na klíček, ale vychutnáváme si pomstu za naše kamarády, které IRA zavraždila. Pak náhle Bob vydal povel k zastavení palby. Sbalili jsme saky paky a snažili se vypadnout. Běh k helikoptéře, která pro nás přilétla, trval věčnost. Na volném prostranství bez ochrany maskáčů jsem se v tu chvíli cítil zoufale zranitelný, ale u srdce mě hřálo vědomí,že jsem odvedl svou práci. Eliminoval jsem cíl, teroristu, který má na svědomí nevinné ženy a děti.