Teorie exploze

Výbušniny jsou materiály které reakcí horka, nebo nárazu podstoupí rychlému rozkladu, nebo oxidaci.

Tento proces uvolní energii, která bývá ve formě tepla, světla, nebo poruch v plynových sloučeninách, které několikanásobně zvětší objem. Protože tento nárůst objemu je velice rychlý velká část vzduchu je vytlačena rozrůstajícími se plyny. Tento nárůst je rychlejší než je rychlost zvuku a proto nastane „zvukový výbuch“ až po „opravdovém výbuchu.

Výbušniny jsou vyráběny v několika formách: vysoce účinné výbušniny které detonují, nízko účinné výbušniny které hoří nebo oxidují a primární výbušniny, které mohou být obojího charakteru. Detonace je obvykle způsobena nárazovou vlnou, která projde přes část výbušného materiálu. Nárazová vlna rozdělí molekulární svazky mezi atomy stejnou rychlostí, jakou projde materiálem zvuk. Ve vysoce účinných výbušninách je palivo a okysličovadlo chemicky svázáno a teprve nárazová vlna tyto svazky rozdělí.
Toto rozdělení svazků uvolní obrovské množství plynů. Výborným příkladem pro velmi účinné výbušniny je T.N.T., dusičnan amonný a R.D.X. Nízko účinné výbušniny vytváří žár, světlo a plyny. Některé méně účinné výbušniny hoří v tlakové nádobě asi stejnou rychlostí jako černý prach na volném prostranství.

Černý prach, nitrocelulóza a bleskový prach jsou typické příklady nízko účinných výbušnin. Účinné výbušniny bývají většinou citlivější na tření, teplo, nebo otřesy.