Výroba luků a šípů: výběr materiálu

O materiálu, jak dřevo najít, nařezat, štípat a sušit.

Dřevo pro výrobu luků najdete kdekoli kolem sebe, tedy pokud nežijete přímo v centru velkého města, nebo nesedíte ve dne v noci u počítače. Nejlepší dřevo je, jak tvrdí předkové a jak jsem si sám ověřil, dřevo tisu. Je s ním ovšem trochu potíž. Jednak je státem chráněný, takže jej můžete jedině ukrást a potom také je dosti vzácný. Dnes roste zřídka v některých parcích, kde je ovšem většinou seřezáván do formy keřů vysokých asi 1 metr, což je pro výrobu luků pro dospělé nepoužitelné. Pokud se vám podaří sehnat tisové poleno 2 m dlouhé o průměru 7 – 10 cm, vězte, že je to ten nejvzácnější materiál pro výrobu luku. Tisové dřevo je trochu zvláštní, je jiné než ostatní dřeva ze kterých lze vyrobit luk. Neřadí se mezi tvrdá dřeva, má vynikající pružnost a luk nezůstává namožen ohybem jako z jiných dřev. Jeho opracování pořízem do tvaru luku lze udělat v porovnání se zpracováním jiných dřev daleko rychleji. Krásně se strouhá a zanechává bez dalšího broušení perfektní hladký povrch. Nedivím se, že tisové dřevo bylo vždy jasně nejlepší pro výrobu dřevěných dlouhých luků. Pak následuje delší mezera a po ní bych řadil dřevo dalších stromů jako je akát, jilm, jasan, habr. Na obrázku je detail listů a kůry jilmu habrolistého. Luk se dá zřejmě vyrobit z jakéhokoli tvrdého dřeva snad kromě buku. Také mohou být použitelná ovocná dřeva jako jabloň, třešeň nebo ořech. Nemám zkušenosti se vším co u nás roste, to jsem ještě nestihl. Můžete mi napsat a sdělit jak které dřevo se vám osvědčilo.

Na výrobu luku hledáme stromy, které mají pokud možno rovnou část kmene v délce 180 – 200 cm. Délka této části kmene bude zhruba délka luku, který z něj lze vyrobit, mínus 3-5 cm z každého konce, které odřežeme po sušení, protože bývají rozpraskané. Kmen by měl mít také co nejméně suků po větvích. Proto je vhodná část kmene o průměru asi 10 – 12 cm a více, kdy povrchové, nejmladší dřevo je již z malými zbytky suků po nejmladších větvích. Jistěže nejlepší je dřevo zcela bez suků, ovšem takové se nám asi hned tak najít nepovede. Nejlépe se hledá jasan, roste u nás ve velké míře skoro všude, celkem snadno najdeme mladé stromy s vhodným kmenem, v požadované délce, téměř bez suků. Kulatinu přivezeme domů a můžeme dřevo uložit a nechat vysychat.  Pokud to nemohu vydržet, čerstvý kmen v celé délce rozštípnu na polovinu a čtvrtiny, pokud to průměr kmene dovoluje a k sušení ukládám naštípané čtvrtky. Jednu takovou štípanou jilmovou čtvrtku ukazuje obrázek. Zde bych se jen zmínil o tisu. Tis se velice špatně štípe, dřevo se při štípání trhá a nedá se rovně rozštípnout. Pozor na to, stačí jediná špatná prasklina a tím bychom mohli tisové poleno zničit a nedalo by se již na výrobu luku použít, což by byla obrovská škoda.

Tady bych ještě upozornil, že v této fázi výroby luku již začíná ta zásada, že chyby při tomto způsobu výroby luku z jakéhokoli dřeva již nelze napravit. Stačí jediné špatné rozštípnutí polena, jediná špatná prasklina, nebo později špatné vedení nástroje, špatně vyštípnutá tříska a vaše několikaměsíční úsilí přijde nazmar. Několik luků jsem takto zničil, třeba až v poslední fázi výroby, z důvodu chyby při opracování, kdy jsem je nakonec zlomil. To pak člověk váhá jestli se na všechno nevykašlat, nebo přemýšlet, kde udělal chybu, poučit se a zkusit to znovu. Z toho je doufám jasné, že tento způsob výroby se nedá dělat v nedostatku času, nebo podle nějakých norem, nebo tzv. plnit výrobní úkol rychle na objednávku. Vždy když jsem spěchal s dokončením luku, špatně to dopadlo. Musím cítit, že dnes je ta pravá chvíle, kdy se mám dát do práce. Pokud nemám chuť do práce, na dřevo raději nesahám protože bych víc pokazil než udělal.

Pro první fázi prosychání, které by mělo být pozvolné, ne na slunci a ne přes léto pod střechou na půdě a pod., ukládám polena ve stínu ve venkovním prostředí, tak aby na ně nepršelo a nesvítilo slunce. Jsou většinou již naštípané na čtvrtky, ale lze takto uložit k sušení i celé kulatiny. Záleží na průměru kulatiny. Kmeny o průměru 5-6 cm nechávám vcelku, neštípám je, bývají ale vzhledem k sukům nepříliš vhodné. Kmeny o průměru do 10 cm rozštípnu na polovinu. Průměry od 12 cm a více na čtvrtiny, bývá to nejvhodnější průměr kmene. Poleno pro výrobu by mělo mít v řezu asi 6 a 6 cm na štípaných pravoúhlých stranách, což jsou vlastně poloměry původního kmene a protilehlý zaoblený povrch původního kmene s kůrou. Naštípání čerstvého dřeva zrychluje příznivě jeho sušení, protože nevznikají velké trhliny ve dřevě v důsledku sesychání dřeva hlavně na koncích polen. Při sušení celých kulatin je určité riziko vzniku velké trhliny na koncích kulatiny, která může poleno pro výrobu luku znehodnotit.

Nyní se musím zmínit o nejdůležitější části připravovaného a sušeného polena a to je jeho původní povrch kmene s kůrou. Tento  původní neporušený povrch budou záda luku, tedy strana luku dále od střelce. Proto již při přepravě a potom při štípání a uskladnění dávejte velký pozor na to, aby tato povrchová vrstva původního kmene nebyla narušená, odřená, nebo snad na ní nebyly zářezy nožem apod. Kdysi jsem dělal vekou chybu, které jsem si nebyl napřed vědom a to tu, že jsem opracovával i povrchovou stranu kmene, tedy záda luku, snažil se zarovnat suky a srovnávat záda luku do co nejlepší roviny. Tyto luky mi pak při dokončení výroby a zkušebních výstřelech skoro vždy praskly. Takže pozor na poškození povrchu kmene. Kůru můžeme oloupat z polen kdykoli, buď z čerstvého dřeva nebo až před vlastní výrobou luku. Důležité je abychom kůru odstranili pokud možno pouze po lýko, které ponechávám na zádech luku až do konečné fáze výroby a odstraňuji jej až po fázi tilerování (zkouška postupného napínání, sledování ohybu a konečného opracování luku). Na obrázku je jilmové poleno, zbavené kůry s ponechaným lýkem. Polena nechávám sušit asi půl roku ve venkovním prostředí a pak se dám do opracování polen do hrubého tvaru luku. Mezi jednotlivými fázemi zpracování, což záleží na tom, kolik mám volného času pro tuto práci, ukládám dřevo pro dosušení v zimním období domů do vytápěných prostorí, přes léto ponechávám venku a částečně i na slunci, záleží to do jisté míry na počasí. Některé prameny popisující sušení dřeva pro výrobu luků, uvádějí metody měření obsahu vlhkosti pomocí zjišťování hmotnosti vzorku dřeva před a v průběhu sušení a pod. Tato měření nedělám, myslím že po letech zkušeností poznám jestli je opracovávané dřevo dostatečně proschlé.

 

Nevím jak přesně definovat správně proschlé dřevo. Z čerstvého, tzv. mokrého dřeva luk nelze vyrobit, dřevo nemá pružnost a pevnost. Dřevo také nesmí být uměle přeschlé, dosušováním v sušičkách, v sauně nad kamny při vysokých teplotách, pak se velice snadno štípe a ztrácí pružnost. Pro představu uvedu, že dřevo suché tzv. tak akorát, je asi rok staré a dosychá v létě, kdy je už asi čtrnáct dnů teplota ve dne asi 25 °C a naposledy pršelo před týdnem. Na obrázku jsou sušící se polena zleva jilm, tis, jasan. Vycházím při přípravě dřeva pro výrobu zkrátka z podmínek, jaké asi měli naši předkové ve středověku. Pro poražení kmene a jeho rozštípnutí používali zřejmě jen sekeru možná štípací klíny. Dřevo schnulo ve venkovním prostředí pouze pod přístřeškem, občas ve vytápěných místnostech, kde ovšem vzdušná vlhkost byla o dost vyšší, nežli v našich současných důsledně izolovaných obydlích. Shrnul bych to tak, že nechávám dřevo přirozeně vysychat. Neznásilňuji přírodní podmínky urychlováním sušení. Dřevo mi pak ukáže svou nejlepší sílu, kterou se snažím při výrobě luku využít.

Autor, foto: Jiří Zapletal